Minule jsem vám vyprávěla o zahradě své tetičky, které jsem pomáhala zvelebit venkovní posezení a připravit se včas na oddech s pohledem do zeleně. Poslední teplé dny plné slunce poskytly prostor na to, abych se konečně vyřádila i u nás doma. Nastala totiž doba balkónová!

Milovníci zimních sportů zřejmě příchod jara nevidí příliš rádi, avšak mnozí z nás se s radostí probouzejí ze zimního spánku – a to ačkoliv nejsme medvědi ani sysli (což jsou mimochodem ti největší zimní spáči). Vylézáme ze svých vyhřátých peřin a začínáme si svá obydlí zútulňovat a uklízet.

Když si pořídíme domů chlupatého parťáka, je to vždycky radost, ale také tak trochu rozruch. Najednou už prostě není v bytě takové prázdno. Pejsky a kočičky vždy považujeme za plnohodnotné členy rodiny. A i oni potřebují kousek svého vlastního prostoru, kam se můžou schovat, když to zrovna potřebují.

Maximálně dbám na svou vlastní dochvilnost. Obávám se, že v mém okolí jsem s touto úchylkou jediná, a tak vždy všude na ostatní musím čekat. Ačkoliv mám přesně vytipováno, kdo si akademickou čtvrt hodinku vzal za svou jako běžný standart, přesto na dané schůzky vždy chodívám s velkým předstihem. Aby na mě – nedejbože – musel někdo čekat! Z toho plyne, že jsem závislá i na svých náramkových hodinkách, bez nichž si připadám jako nahá. A ani mobil v kapse, který by informaci o čase mohl jistit, pocit mé nahosti neumenší.

S nostalgií vzpomínám na bydlení na vysokoškolských kolejích a na (ne)úroveň našeho stolování. Náš sdílený stůl zastával nejen funkci jídelního, psacího, ale i kosmetického stolku. Takové tři v jednom. Ani když jsem se po letech přestěhovala na privát, stále jsem se regulérního stolu nedočkala a kvůli absenci kuchyně (nebojte, kuchyňský kout naše vaření jistil) jsme stolovali nahrbeni u konferenčního stolku.